Jiří z Poděbrad, zvaný též "husitský král" či "král dvojího lidu", byl významnou politickou a diplomatickou osobností evropského formátu, díky které se české země dokázaly alespoň částečně vymanit z hlubokého úpadku způsobeného husitskými válkami. Tento celkový úpadek byl způsoben řadou příčin, mezi ty nejvýznamnější z nich lze jistě řadit dlouhodobé přerušení obchodních styků s okolními zeměmi, ekonomické vyčerpání země vydržováním stálých početných vojsk, pozastavení těžby stříbra v Kutné Hoře, nedostatek kvalitní mince v zemi a citelný pokles počtu obyvatel způsobený opakovanými morovými ranami a hladomory, ale též obrovskými masakry civilního obyvatelstva a bratrovražednými spory v rámci jednotlivých ideologických skupin, které už měly jen pramálo společného s myšlenkami Jana Husa. Úpadek se citelně projevil i v kultuře, umění a stavebnictví, např. značným poklesem prestiže pražské university či zničením bezpočtu cenných děl ať už při rabování církevník majetků nebo při obrazoboreckých bouřích. Izolace od okolního světa zpomalila v našich zemích nástup ušlechtilé a oduševnělé renesance. Pozitiva, která ve střednědobém a dlouhodobém horizontu bezesporu husitské války přinesly, se jistě mnohem lépe posuzují v současnosti, s odstupem několika staletí, než z pohledu tehdy žijících lidí a více než miliónu zmařených lidských životů. Na straně druhé nelze vše dávat za vinu jen snahám o reformaci. Plamen nespokojenosti s tehdejším uspořádáním světa byl zažehnut již mnohem dříve a jistě silně doutnal již za vlády Karla IV.
 

O Jiřím z Poděbrad papež Pius II. napsal: "…člověk postavy krátké, těla čtverhranného, pleti bílé, očí jiskřivých, mravů líbezných, nakažený husitstvím, ale jinak muž spravedlivý a šlechetný".
 

Charakteristické vzezření Jiřího z Poděbrad bylo pravděpodobně důsledkem choroby, jejímž zevním projevem byla výrazná vodnatelnost a obezita. Posmrtné vyjmutí králových útrob prokázalo poškození jater a velký žlučový kámen. Navíc již v dětství utrpěl Jiřík rozsáhlé zranění obličeje, způsobené pravděpodobně plošným úderem na čelo a levou tvář, což se projevilo výrazným oploštěním a zmenšením levé poloviny obličeje a asymetrickou bradou. Popisované změny vzhledu společně s dalšími vizuálními následky úrazu, jako oteklá víčka a výrazné podočnicové rýhy, jsou velmi dobře zachyceny na dobovém portrétu Jiřího z Poděbrad ze zámku v Častolovicích (portrét pochází z doby, kdy byl Jiří z Poděbrad již českým králem).

 

Portrét Jiřího z Poděbrad (zámek Častolovice)

 

O mládí Jiřího z Poděbrad se toho mnoho neví, s jistotou není známo ani místo jeho narození a to i přesto, že pocházel ze šlechtického rodu pánů z Kunštátu. Narodil se pravděpodobně 23. dubna roku 1420 jako syn Viktorina z Kunštátu a Anny z Vartemberka. Traduje se, že roku 1434 se jako čtrnáctiletý zúčastnil bitvy u Lipan (na vítězné straně umírněných kališníků a katolíků). Ještě než se stal zemským správcem a později českým králem, byl nejdříve hejtmanem Boleslavského kraje. Po smrti svého učitele utrakvisty Hynka Ptáčka z Pirkenštejna v roce 1444 stanul na jeho místě jako hejtman východočeského landfrýdu. Obratně využil politické situace, založil Jednotu poděbradskou a v roce 1448 obsadil Prahu, v níž sílila katolická opozice. Katolické panstvo založilo v únoru roku 1449 Jednotu strakonickou, v čele s Oldřichem z Rožmberka, jako protipól ke vzrůstajícímu vlivu Jiřího z Poděbrad. V roce 1452 byl Jiří z Poděbrad zemským sněmem zvolen za zemského správce (na dva roky a v roce 1454 na další tři roky) a v témže roce dobyl i Tábor, který byl v držení radikálních husitů. V následujícím roce jednal Jiří z Poděbrad ve Vídni s Ladislavem Pohrobkem, který se nacházel v poručnictví císaře Fridricha III. Ladislav se zavázal respektovat zemské svobody i dodržovat kompaktáta, Jiří z Poděbrad mu přísahal věrnost. Na podzim roku 1453 byl Ladislav Pohrobek korunován českým králem, vzhledem k jeho nezletilosti však byla moc reálně soustředěna i nadále v rukou Jiřího z Poděbrad. Jiří pokračoval ve své snaze o konsolidaci poměrů v českých zemích. Král Ladislav Pohrobek však náhle (těsně před svojí svatbou) v Praze v listopadu roku 1457 ve věku pouhých 17 let zemřel. Jeho úmrtí bylo nečekané a překvapivé, proto se objevily dohady, že jej Jiří z Poděbrad nechal otrávit, aby si mohl usurpovat veškerou moc v zemi. Ve skutečnosti však mladý král zemřel na zhoubnou krevní chorobu bílých krvinek - na akutní leukémii.
 

Začátkem března roku 1458 byl Jiří z Poděbrad na volebním sněmu na Staroměstské radnici aklamací zvolen českým králem a následně, po složení tajné přísahy poslušnosti římské kurii, byl českým králem korunován (7. května 1458). Stal se tak jediným českým králem, který nepocházel z vládnoucí dynastie (ale ze starého českého panského rodu) a nebyl ani v žádném příbuzenském vztahu s předchozím panovníkem. Následující rok uzavírá Jiří z Poděbrad v Brně dohodu s císařem Fridrichem III., která byla namířena proti jeho zeťovi - Matyášovi Korvínovi. Zároveň zahájil Jiří z Poděbrad (jinak velmi tolerantní panovník) poměrně tvrdé represe proti stoupencům Jednoty bratrské (založené roku 1457 a opírající se především o učení Petra Chelčického). Vztahy s římskou kurií však i přesto zůstaly značně vyostřené. Namísto očekávaného potvrzení basilejských kompaktát (schválených již dříve koncilem) papež Pius II. tato kompaktáta v roce 1462 zrušil, čímž stranu podobojí i českého krále označil za kacíře. Nový papež Pavel II. ke konci roku 1466 dokonce Jiřího z Poděbrad exkomunikoval jako nenapravitelného heretika a vyhlásil proti němu křížovou výpravu. Z neutěšených vztahů s Římem těží katolická šlechta, která se v roce 1465 organizuje do tzv. Jednoty zelenohorské a staví se do otevřené opozice vůči králi.
 

Jiří z Poděbrad se s pomocí svého poradce, humanisty Antonia Mariniho z Grenoblu, snažil navenek prezentovat České království v odlišném světle, než jak jej okolnímu světu prezentovala církev. Přichází s ideou o dosažení trvalého míru a spolupráce v Evropě, počínaje rokem 1462 opakovaně vysílá k evropským panovníkům diplomatické mírové poselstvo (Tractatus pacis toti Christianitati fiendae). Jeho myšlenka však předběhla svoji dobu a nesetkala se s významnějším ohlasem (snad s výjimkou některých německých knížat). Pokud by vize Jiřího z Poděbrad, myšlenka o staletí předbíhající chápání většiny Jiříkových současníků, byla ve své době prosazena, znamenalo by to citelné oslabení manipulativní moci církve i císaře. Evropa ale musela projít ještě několika staletími zbytečných útrap a válečných konfliktů, než byla vůbec připravena tuto myšlenku vnímat. A upřímně řečeno, ani dnes v mnohém naplnění těchto myšlenek nedosahujeme.
 

Od jara roku 1468 na České království útočil bývalý zeť Jiřího z Poděbrad, uherský král Matyáš Korvín (Hunyadiho syn). V této válce si Jiří z Poděbrad z počátku nevedl zcela nejlépe. Korvín do konce roku obsadil téměř celou Moravu, Slezsko a Lužici, přičemž Moravu neúspěšně bránili Jiříkovi vojensky velmi málo zkušení synové Jindřich a Viktorin. V únoru 1469 se ale Jiřímu z Poděbrad podařilo u Vilémova (nedaleko Čáslavi) obklíčit vojsko Matyáše Korvína a vyžádat si od Matyáše slib, že se vzdá nepřátelství, podpoří uzavření smíru Čechů s papežem a stáhne se zpět do Uher. Matyáš však složenému slibu nedostál a naopak se nechal v květnu 1469 v Olomouci zvolit za českého krále. Volbu Matyáše Korvína českým králem uznali nejen moravští pánové, ale i vedlejší země Koruny české. Český sněm však v červnu 1469 volbu Matyáše Korvína odmítl. Ke sklonku života tak Jiří z Poděbrad vládl pouze kališnické části Čech. Vzhledem k politické situaci se Jiří z Poděbrad prozřetelně vzdal myšlenky na založení vlastní dynastie a nabídl českou korunu polským Jagelloncům. Třem svým synům udělil alespoň münsterberské knížectví. Přestože zdravotní stav Jiřího z Poděbrad v posledních měsících jeho života nebyl dobrý, zemřel poměrně nečekaně (snad prý sedící na trůnu) ve věku 50 let dne 22. března 1471. V osobě Jiřího z Poděbrad předčasně odchází ze scény jeden z nejschopnějších panovníků Českého království. Období necelých dvaceti let, po které fakticky vedl České království, představovalo jedno z nejobtížnějších období v našich dějinách. Je otázkou, zda by v lepších časech jeho schopnosti vynikly ještě lépe neboť mnohé myšlenky a záměry nebylo v té době možné prosadit a realizovat. Jisté ale je, že v daných časech byla jeho osobnost hybným prvkem, který i přes některé dílčí neúspěchy vyvedl spálenou a zničenou zemi z toho nejhoršího a vrátil ji zpět na mapu Evropy.
 

Uvedený stručný historický přehled dostatečně objasňuje, jak problematická a turbulentní byla doba správcovství i královské vlády Jiřího z Poděbrad. Tato doba se logicky odráží i v mincovnictví tohoto panovníka. Komplikovanými měnovými poměry na našem území před rokem 1458 (tedy před volbou Jiřího z Poděbrad českým králem) se zabývá článek "Mezivládí, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad jako správce". Na základě dobových záznamů se předpokládá, že po nástupu Jiřího z Poděbrad na český trůn se v oběhu uplatňovaly haléře s korunkou (Cast. 65) a peníze se lvem (Cast. 58-60, Cast. 61-64 a Cast. 66-71). V oběhu se jistě nacházely i starší pražské groše, především groše Václava IV. a Karla IV., byť ne v dostatečném množství. Významnou součást oběživa této doby představují také zahraniční ražby, např. míšeňské či hesenské groše a vídeňské feniky. Bohužel od roku 1457 razil císař Fridrich III. značně nekvalitní minci (mezi lidem pohrdlivě nazývanou šinderlinky), která velice snadno a rychle pronikla i na naše území. Ve snaze zamezit oběhu nehodnotné rakouské a bavorské mince na území Českého království Jiří z Poděbrad, ještě v době svého správcovství (leden 1458), přísně zakázal jejich oběh a platbu s nimi. Paradoxně byl však ještě téhož roku (již jako král) nucen přijmout značný objem finančních prostředků za vojenskou pomoc od císaře Fridricha III. právě v této nehodnotné drobné minci (celková suma 16000 zlatých byla vyplacena v "šinderlincích", tj. zhruba jednolotových rakouských fenicích o celkové hmotnosti 1770 kg). Vzhledem k tomu, že přetavení a rafinace takového kovu by bylo nerentabilní, Jiří z Poděbrad obrátil a oběh této nekvalitní mince v Čechách povolil. Tento krok však měl velmi nepříjemný následek. Povzbudil další emitenty v okolních zemích k produkci nekvalitní mince, jejímu importu s pomocí obchodníků do Čech a exportu zbývající hodnotné mince od nás. Importované nekvalitní mince však nechtěli lidé přijímat, vyžadovali platby v hodnotné stříbrné či zlaté minci. Jiří z Poděbrad si byl neutěšené situace plně vědom. Na schůzi bavorských a falckých knížat v Plzni 17. října 1459 vznikla dohoda o vyslání zplnomocněnce na sjezd do Chebu (11. listopadu 1459), kde měli zástupci Bavorska, Rakouska, Solnohradska a Čech jednat o reformě mincovnictví. K tomuto jednání však nedošlo. V reakci na to král Jiří z Poděbrad vyhlásil zákaz vývozu drahého kovu a hodnotných mincí z království (1. prosince 1459). Kupní síla nehodnotné mince stále rychle klesala, naopak hodnota starších kvalitních mincí velmi rychle rostla.

 

Ukázka haléřů s korunkou - vlevo haléř ražený na kruhovém střížku, vpravo haléř ražený s využitím technologie čtyřrázu

 

Ukázka českých kutnohorských kruhových penízů se lvem, které byly v oběhu v době správcovství a vlády Jiřího z Poděbrad

 

Dne 2. ledna 1460 je po celé zemi vyhlášeno, aby nekvalitní (černé) peníze nebyly přijímány a aby byly přijímány pouze peníze s vyšším obsahem stříbra, které byly v oběhu před deseti lety. Zakazuje se placení nekvalitní (černou) mincí i její držení. Též se pod trestem ztráty statku i hrdla vysloveně zakazuje ražba nekvalitních mincí. Uvedené řešení ale jen stěží nacházelo uplatnění v praxi. S ohledem na již zmíněné události byl samozřejmě citelný nedostatek kvalitní, starší mince a stejně tak se nedostávalo ani mince hrubé. Tyto problémy se citelně projevily na jaře roku 1460 při výběru daní od poddaných, dobře pozorovatelné jsou také na prohlubujícím se rozdílu v ceně dukátu vyjádřené v groších oproti hodnotě dukátu v drobných penězích. Tuto situaci měl nakonec alespoň částečně řešit počátkem června zaražený "dobrý" peníz se lvem, u něhož měla proběhnout organizovaná směna (za kopu grošů v nekvalitní vídeňské minci bylo 40 grošů v nové drobné minci a jeden zlatý byl za 34 grošů v nové drobné minci). V současnosti však není jasné, který konkrétní typ by měl být onou novou mincí raženou od roku 1460 a zda vůbec k nějakému zlepšení došlo. Naopak, přes tyto snahy se v dalších letech kurz drobné mince (vyjádřené v groších) vůči uherskému zlatému (dukátu) dále zhoršuje (v roce 1460 stál dukát 40-42 grošů, v letech 1461-1462 pak 42 grošů, v letech 1462-1464 dokonce 48 grošů a v roce 1465 46 a 1/2 groše). Země stále trpí nedostatkem kvalitní drobné mince a citelně chybí i vyšší nominál - grošová mince. Zlepšení situace neumožňuje politická situace a též nízké výtěžky stříbra z kutnohorských dolů.
 

Situace se nezlepšila ani v následujících letech, kdy proběhla další jednání o obchodních stycích a o jakosti mince (jednání s polským králem Kazimírem v květnu 1462 v Hlohově, v Chebu v únoru 1463). Z roku 1465 máme zajímavou zprávu o zmincování přibližně 40 kg stříbra (bohužel neznámé kvality), které dodal do kutnohorské mincovny Jan z Rožmberka. Vzhledem k již zmíněnému kurzu drobné mince vůči dukátu (zhruba 40 grošů za dukát), lze očekávat, že tyto mince byly stejně nekvalitní jako ostatní drobné mince ražené v té době. Vzhledem ke skutečnosti, že tyto mince byly raženy v královské mincovně, lze očekávat, že se fabrikou neodlišovaly od mincí ražených v té době. Celkem bylo, po odečtení výloh, vyraženo drobných mincí za 624 kop a 10 grošů (tj. za 37450 grošů, resp. cca 936 zlatých). Neutěšenou situaci v království králi vyčítá opoziční šlechta, stěžuje si na pokles kupní síly groše, resp. drobné mince a s tím spojený nárůst cen. Neshody vysoké šlechty s králem vedou k již zmíněnému založení Zelenohorské jednoty (28. listopadu 1465). Tlak na krále byl ale vyvíjen i z řad sympatizující šlechty. Zřejmě poslední pomyslnou kapkou bylo udělení privilegia ražby mincí Zelenohorské jednotě císařem Fridrichem III. dne 21. února 1467 (Fridrich následně ještě v květnu téhož roku toto privilegium ražby prodloužil na dobu dalších deseti let). Není bez zajímavosti, že uvedený císařův krok - povolení ražby mincí Zelenohorské jednotě - byl zřejmě vyvolán únorovou urgencí krále Jiřího z Poděbrad na zaplacení dluhu za vysvobození ve Vídni v roce 1462. Jiří z Poděbrad nakonec 26. února 1467 přislibuje mincovní reformu, jejímž výsledkem má být ražba takového groše, aby jejich kurz byl 25 grošů za uherský zlatý (resp. dukát). K naplnění slibu ale opět nedošlo - spory s panskou jednotou přerostly 20. dubna 1467 v otevřenou válku a na realizaci mincovní reformy nebylo ani pomyšlení. Po celé období vlády Jiřího z Poděbrad je typické, že ceny jsou počítány na uherský zlatý (někdy též i rýnský zlatý), který v této době zaujímá významné místo v našem měnovém systému - a to nejen jako nominál, na který je počítáno, ale i jako mince, která je skutečně využívána i k obchodním transakcím.

 

Ukázka uherského dukátu Zikmunda Lucemburského (1387-1437) (Kremnica, Peter Reichel, 3,57 g, Huszár 573, Pohl D2-31, Lengyel 18/19, raženo 1428-1429). Uherské dukáty byly pro stabilní obsah drahého kovu v době hospodářského úpadku Českého království oblíbenou mincí pro realizaci větších plateb.

 

Z pozdějších zpráv vyplývá, že Jednota zelenohorská velmi pravděpodobně razila v Plzni od roku 1467 (po získání mincovního privilegia od císaře) nekvalitní drobné mince stejného nebo podobného vzhledu, jaký měla královská mince (peníze se lvem). Ražba těchto mincí v Plzni probíhala několik let a zdá se, že jako hlavní zdroj mincovního kovu zde byly používány především pražské, míšeňské a hesenské groše. V roce 1470 se předpokládá i činnost mincovny v Českých Budějovicích. Tato mincovna měla razit jednostranné peníze s uhersko-českým znakem pro Matyáše Korvína, aby bylo možné pokrýt jeho válečné výdaje.

 

Ukázka peníze se lvem připisovaného Jednotě zelenohorské

 

Ukázka peníze uherského krále a českého protikrále Matyáše Korvína (1471 - 1490) raženého v Českých Budějovicích (Huszar 730, Castelin 86)

 

Samostatnou kapitolou je v době správcovství a kralování Jiřího z Poděbrad mincování moravských měst (Brno, Znojmo a Jihlava) a stejně tak i mincovnictví kladské. Podrobněji jsou těmto mincovním epizodám věnovány příslušné kapitoly v sekci "Městské ražby".
 

Na sněmu v Praze 5. června 1469 byl vydán mincovní řád, který konečně přinesl do českého mincovního systému tolik potřebnou změnu. S ohledem na probíhající boje s Matyášem Korvínem se ale nejednalo o snadný úkol. Úspěšnému provedení této reformy jistě napomohly zvýšené výtěžky kutnohorských dolů. Byla stahována bezcenná drobná mince, která obíhala několik desetiletí. Původní staré peníze byly devalvovány na polovinu své hodnoty a plnily tedy roli haléřů (1/14 groše). Raženy byly groše, jichž bylo 24 za uherský zlatý (a 18 za rýnský zlatý), dále pak peníze se lvem, kterých bylo 7 do groše a haléře s korunkou (haléř byl polovinou penízu a tedy 1/14 groše). Zároveň byl opět zakázán oběh nekvalitní cizí mince (s výjimkou míšeňského groše, který měl hodnotu 6/7 pražského groše, tj. měl hodnotu 6 nových penízů)¹ a mincovní řad pamatoval i na falzátory, se kterými mělo být nekompromisně naloženo dle dobových zvyklostí. Nový groš obsahoval dle J. Smolíka asi 1,67 g ryzího stříbra (2,70 g o ryzosti 620/1000) a zhruba tedy odpovídal posledním grošům Václava IV. (obsah 1,77 g ryzího stříbra). Ve skutečnosti je pravděpodobnější, že ryzost grošů a tudíž i reálný obsah stříbra byl při stejné hmotnosti ještě poněkud nižší (573/1000, tj. 1,55 g ryzího stříbra).^2,3 Předpokládá se, že nové peníze se lvem se od těch starých peněz odlišovaly perlovcem. Podobně, jako tomu bylo dříve (již od vlády Jana Lucemburského), nebyl však obsah stříbra v drobné minci přesně odpovídající 1/7 resp. 1/14 obsahu stříbra v hrubé minci (groši), ale byl o poznání nižší. Slib, že by kurz uherského zlatého měl být stejný jak u hrubé mince, tak i u mince drobné splněn nebyl. Poměrně netradiční povolení oběhu cizí měny v podobě míšeňských grošů bylo především krokem pragmatickým. Jiříkovi bylo jasné, že nasycení trhu novými mincemi není procesem, který by bylo možné zvládnout v dostatečně krátké době. Proto legitimizace oběhu relativně kvalitní mince, která již ve velkém objemu po království obíhala a stanovení jejího přesného kurzu, bylo logickým a prozíravým krokem. Cizí mince pak byly samozřejmě postupně stahovány a přemincovány na ražby české.

 

Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), haléř kruhový s korunkou v jemném perlovci, Rad.25, Cast.79

 

Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), peníz kruhový, po roce 1469, lev v jemném perlovci, Cn.75, Ch.376

 

Jiří z Poděbrad (1458 - 1471), pražský groš, po roce 1469

 

Ukázka míšeňského groše - oběh míšeňských grošů byl v Českém království povolen mincovní reformou Jiřího z Poděbrad (zde groš Fridricha I. Svárlivého (od roku 1407 markrabě míšeňský, od roku 1423 saský kurfiřt, zemřel 1428), Krug 654-6))

 

V Jiříkově mincovní reformě se výslovně objevují ještě dva jiné nominály, obíhající ve velké míře na našem území, konkrétně mince zvané "gerlíky" a "Orlíky". Oběh obou těchto nominálů Jiří z Poděbrad zakazuje. V prvním případě se jedná o zhořelecké haléře nevalné kvality (na jedné straně nesoucí nápis "gor" a na druhé královskou korunku). Průměrná hmotnost těchto hornolužických ražeb je uváděna 0,34 g a ryzost 169/1000 (lze očekávat, že obsah stříbra byl ještě nižší). Druhou zmíněnou mincí jsou myšleny polské půlgroše, nesoucí na jedné straně korunu a na straně druhé polskou orlici. Tyto "Orlíky" nevyznačující se příliš vysokou kvalitou razili polští králové Vladislav II. Jagello (1386-1434), Vladislav III. Varnenčik (1434-1444) a Kazimír IV. Jagellonský (1447-1492). S oblibou pak zřejmě byly padělány i na našem území již od třicátých let 15. století, což ještě více zhoršilo jejich reputaci.

 

Ukázka zhořeleckých městských ražeb, jejichž oběh byl v Českém království mincovní reformou Jiřího z Poděbrad od roku 1469 zapovězen

 

Ukázka polského půlgroše Kazimíra IV. Jagellonského (1447-1492), Gum. 451. Oběh polských půlgrošů Vladislava II. Jagella, Vladislava III. Varnenčika a Kazimíra IV. Jagellonského byl v Českém království mincovní reformou Jiřího z Poděbrad zakázán.

 

Vzhledem k poměrně krátké době, po kterou byly groše, peníze i haléře Jiřího z Poděbrad raženy, nepatří tyto ražby k těm nejběžnějším (ačkoliv nejsou ani vyloženě vzácné). Krátká doba jejich ražby se odráží i v poměrně malé pestrosti, co se typů a variant týká. Změny v ikonografii jsou nepatrné, sestavení relativní chronologie ražeb proto není triviálním úkolem. Prací, které jsou typologii ražeb Jiřího z Poděbrad věnovány, mnoho neexistuje. Podrobněji jsou práce věnované ražbám Jiřího z Poděbrad diskutovány v kapitole Typologická zpracování ražeb Jiřího z Poděbrad.

 

---

¹ Pozor na častý omyl a záměnu s početní jednotkou - směnný poměr míšeňského groše a pražského groše byl v době Jiřího z Poděbrad tak, jak je uvedeno, tedy za 6 pražských grošů bylo 7 grošů míšeňských (jinými slovy míšeňský groš byl 6/7 groše pražského). Početní jednotka míšeňský groš je ale polovinou početní jednotky grošů pražských, tedy dva groše míšeňské = jeden groš pražský, což ale není reálný směnný kurz těchto mincí! Tento vztah je zakotven přímo v mincovním řádu z roku 1469, kde je řečeno "...žádná jiná mince aby v našem království nešla, než naše stříbrná, dobrá nová mince, kromě našich milých přátel, knížat saských nový groš, kterýžto vedle našeho groše bude moci za šest peněz jíti, pokud ho při dobrém zrnu a přísadě nechají, jakož jest od starodávna za jejich předkův byl." Pokud tedy nový český (pražský) groš je za 7 peněz a míšeňský za 6, vyplývají z toho jednoznačně všechny výše zmíněné údaje.
² Podrobněji o problematice ryzosti též ve studii: Boublík, J. 2006: Měnové poměry doby poděbradské. In: Sborník Národního muzea v Praze. Řada A – Historie. Praha, 1–59, kde je mimo jiné uvedeno: Věrohodný metrologický výzkum provedla teprve Jarmila Hásková, která zjistila u jednoho poděbradského groše hmotnost 2,83 g a jakost 0,564, u druhého hmotnost 2,62 g a jakost 0,581. Jiný údaj, k němuž se došlo metodou potenciometrické titrace ve Státní zkušebně pro drahé kovy, která podrobila zkoumání další groš Jiřího z Poděbrad, zveřejnil Ivo Pánek. Zjištěná jakost 0,575 vedla autora k závěru, že nezachovaný předpis stanovil, aby se groše razily ze slitiny obsahující 9 a čtvrtlotu čistého stříbra v 16 lotech stříbra sazeného, tj. o ryzosti 0,578. Pánkem stanovená ryzost je tedy o něco vyšší, než jakost uváděná v Pamětech Mikuláše Dačického z Heslova, kde se k roku 1460 praví, že „Král Jiří zarazil minci dobrou, groš devítilotový […]“. Podle názoru Lubomíra Nemeškala se při ražbě Jiříkových grošů nevycházelo z ustanovení mincovního řádu Václava IV. z roku 1407, protože tyto mince patrně navazovaly na jakostní úpravy pražských grošů až po tomto roce, kdy došlo ke zhoršení jejich kvality. Nemeškal předpokládá, že se nový groš svou hmotností, jakostí i zrnem blížil pražským grošům Vladislava Jagellonského na počátku jeho vlády. Groše z počátku vlády Vladislava Jagellonského mají jakost přibližně 0,563, což se naprosto shoduje s výrazem „groš devítilotový“, tj. o jakosti 0,563, v zápise Pamětí Mikuláše Dačického. Rovněž jakost 0,564, stanovená Jarmilou Háskovou u jednoho poděbradského groše, se údaji Dačického nápadně podobá. Zde je třeba připomenout, že nálezové stříbrné mince jsou po vyčištění jakostně nadlepšeny, neboť se z nich odstraní vrstva měděnky, která z mincí vystoupila na jejich povrch vlivem nevhodného prostředí, v době, kdy byly ukryty v zemi. Domnívám se proto, že by asi bylo bezpečnější vzít jako směrodatnější pro posouzení výrobních hodnot groš o jakosti 0,564 než druhý, u něhož byla, jak bylo naznačeno výše, zjištěna jakost 0,581. Myšlenku Lubomíra Nemeškala, který stanoví jakost Jiříkových grošů na 0,563, proto považuji, s ohledem na to, co již bylo řečeno, za velmi přijatelnou.
³ K nižším hodnotám ryzosti pražských grošů Jiřího z Poděbrad se přiklání i studie: Jednostranná ražba groše Václava IV. a její souvislost se zhoršující se kvalitou reliéfu pražských grošů.