Po smrti krále Václava II. (1278-1305), nejsou z období let 1305-1310 známé žádné české mince, které by nesly jméno některého z panovníků vládnoucích v té době. Na českém trůnu se poměrně rychle vystřídalo několik králů. Nejprve to byl Václav III., poslední král z rodu Přemyslovců, zavražděný v Olomouci v srpnu roku 1306, který zanechal království bez dědice. Po něm se na postu vládce Českého království opakovaně vystřídal korutanský vévoda Jindřich s Rudolfem Habsburským. Možným důvodem proč žádný z těchto králů nerazil mince se svým jménem je to, že žádný z nich během své relativně krátké vlády nedosáhl symbolického potvrzení panovnické hodnosti - královské korunovace. Ražba mincí v kutnohorském Vlašském dvoře však zcela jistě pokračovala i během těchto pěti let a razily se zde zřejmě i nadále pražské groše a parvy se jménem již nežijícího Václava II.  Otázka, zda je možné označit některé z grošů se jménem Václava II., za takovéto posmrtné ražby pocházející z let 1305-1310, dosud nebyla jednoznačně zodpovězena. Uvažuje se však, že by jimi mohly být varianty grošů, které mají mezi slovy jména panovníka rozdělovací znaménko ve tvaru jednoho nebo dvou kroužků.
 

První český vládce z lucemburské dynastie, král Jan Lucemburský (1310-1346) se narodil 10. srpna 1296 v Lucembursku jako jediný syn lucemburského hraběte Jindřicha, pozdějšího římského císaře Jindřicha VII., a Markéty Brabantské. Většinu svého dětství prožil Jan v Paříži na francouzském královském dvoře. V roce 1309 se část české šlechty a církevních představitelů, kteří byli nespokojeni s vládou Jindřicha Korutanského, obrátila na tehdy již římského krále Jindřicha s nabídkou českého trůnu a ruky princezny Elišky Přemyslovny pro jeho syna Jana. Jednání byla úspěšná a 1. září 1310 se v německém Špýru konala svatba čerstvě čtrnáctiletého Jana s o čtyři roky starší Eliškou.

 

Svatba Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Detail kresby zachycující snoubence a mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu (Codex Balduini Trevirensis).

 

Do Čech Jan Lucemburský přijel na podzim roku 1310, převzetí vlády v zemi však dosáhl až s pomocí vojenské síly a jeho sesazený korutanský předchůdce musel i se svojí manželkou Annou Přemyslovnou (starší sestrou Elišky) nedobrovolně opustit království. Korunovace Jana Lucemburského se konala 7. února 1311 v bazilice sv. Víta. Silná pozice domácí šlechty, inaugurační sliby a zřejmě též snaha manželky Elišky o samostatnou politiku, nedaly Janovi příliš možností, aby se dokázal více a pozitivněji uplatnit na domácí české scéně.

 

Busta Jana Lucemburského z dolního triforia katedrály sv.Víta v Praze - patinovaný sádrový odlitek ze sbírky Lapidária Národního muzea (zdroj: www.esbirky.cz).

 

O to více a úspěšněji se pak zaměřoval na politiku říšskou a stal se jedním z nejvýznamnějších evropských diplomatů své doby. V Českém království však přebýval již jen zřídka. Území Českého království se v průběhu vlády Jana Lucemburského rozrostlo o Horní Lužici a znovu - již natrvalo - bylo ke království připojeno Chebsko. Započal též proces začlenění slezských knížectví do Českého království. Dalším úspěchem, kterého bylo dosaženo společným diplomatickým úsilím Jana a jeho syna Karla, bylo založení arcibiskupství v Praze roku 1344. Král Jan byl též přítomen intronizaci prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic a položení základního kamene metropolitní katedrály svatého Víta, k čemuž došlo v listopadu 1344. Za další a snad i největší úspěch Janovy diplomacie, můžeme považovat zvolení Karla IV. za římského krále v červenci roku 1346. Jan Lucemburský bývá považován za posledního opravdového rytíře mezi králi, a nakonec tento český král, byť v důsledku dědičné choroby již byl prakticky slepý, rytířskou smrtí v bitvě u Kresčaku 26. srpna roku 1346 také zemřel.

 

Jan Lucemburský - vyobrazení z Gelnhausenova kodexu.
 

Zřejmě již brzy po korunovaci Jana Lucemburského začala mincovna ve Vlašském dvoře produkovat pražské groše se jménem nového krále. Vzhled nejstarších grošů Jana Lucemburského zůstal v podstatě shodný jako u grošů Václava II. a jedinou změnou bylo panovníkovo jméno. Nově tak na líci těchto grošů můžeme ve vnitřním opisovém kruhu číst IOhANnЄS PRIMVS (Jan I.).

 

Čechy, pražský groš Jana Lucemburského (1310-1346), var. Castelin I. 1 (nejstarší varianta), mincovna Kutná Hora, ražba z let 1311-1316.

 

Během 36 let dlouhé vlády Jana Lucemburského však přece jen k určitým změnám ve vzhledu grošů došlo. Postupně se mění nejenom tvary a kombinace rozdělovacích znamének v opisech, ale také ztvárnění českého lva na reverzu grošů i obraz koruny na jejich averzu.

 

Čechy, pražský groš Jana Lucemburského (1310-1346), var. Castelin VIII. 47 (nejmladší varianta), mincovna Kutná Hora, ražba z let 1340-1346.

 

Hlavním drobným nominálem, který byl v oběhu za panování Jana Lucemburského byl parvus, jehož hodnota byla stejná jako za Václava II., tedy 1/12 groše. Parvy však měly zcela nový obrazový motiv. Na jedné straně parvů zůstal obraz českého lva, kolem kterého je ve zkrácené formě latinsky zapsáno jméno a titul panovníka IOhЄS RЄX BOЄM (Jan král český). Na druhé (rubní) straně Janových parvů je nově vyobrazeno poprsí svatého Václava a v opise světcovo jméno S WЄNCЄZLAVS.

 

Čechy, parvus Jana Lucemburského (1310-1346), mincovna Kutná Hora.

 

Jakost grošů i parvů postupně začala klesat, především u parvů došlo zřejmě roku 1327 k výraznému snížení ryzosti. Přesto můžeme konstatovat, že zvláště v případě grošů se stále jednalo o velice kvalitní mince s vysokým obsahem stříbra (průměrná hmotnost Janových grošů je 3,60 g a jakost 882/1000).
 

Pouze přechodně a zřejmě jen na počátku vlády Jana Lucemburského, byl v kutnohorské mincovně ražen také zcela nový nominál. Jednalo se o půlgroše s hmotností 1,6-1,8 g a průměrem 20-21 mm. Existují dva typy Janova půlgroše. Na prvním, tzv. půlgroši anglického typu, který byl pravděpodobně ražen u příležitosti královské korunovace, je vyobrazeno poprsí mladého panovníka a na druhé straně český lev. Druhý, tzv. půlgroš českého typu, je po obrazové stránce dokonalou zmenšeninou pražského groše s královskou korunou na líci a českým lvem na rubu mince. Opisy obou typů půlgrošů nesou panovníkovo jméno IOhANnЄS PRIMVS a titul DЄI GRATIA RЄX BOЄMIЄ, rozložené na líc a rub mince. Za žádného dalšího panovníka u nás tento nominál ražen nebyl. Janovy půlgroše tak dnes patří mezi nejvzácnější stříbrné mince našeho grošového období.

 

Čechy, půlgroš Jana Lucemburského (1310-1346), tzv. anglický typ, mincovna Kutná Hora.

 

Čechy, půlgroš Jana Lucemburského (1310-1346), tzv. český typ, mincovna Kutná Hora.
 

Ještě k jedné významné novince v našem mincovnictví došlo během panování krále Jana. Roku 1325 byly zaraženy naše první středověké zlaté mince, tzv. florény. Byly to zároveň první zlaté mince ražené v oblasti na sever od Alp. Jejich zavedení bylo znovu provázeno účastí Florenťanů. Po vzoru florentských zlatých mincí měly i české florény na jedné straně lilii (znak Florencie) a na druhé postavu sv. Jana Křtitele, v opisech pak zkráceně jméno světcovo S IOHANNЄS B a zkratku jména panovníka včetně titulu IOhЄS R BOЄM. Zdrojem zlata byla jihočeská rýžoviště, Kašperské Hory, a především doly v Jílovém u Prahy. V Jílovém také florény možná byly zpočátku raženy, záhy však byla jejich ražba přemístěna do Prahy, kde dále pokračovala.

 

Čechy, florén Jana Lucemburského (1310-1346), mincovna Praha.

 

Produkce zlata v Českém království nebyla příliš hojná, a proto ani množství domácích zlatých mincí nebylo dostačující. Potřeba zlatých mincí tak u nás byla kryta především uherskými dukáty, jejichž ražbu zahájil uherský král Karel Robert krátce po Janovi - také v roce 1325 či o rok později. Zlaté mince nebyly pevně zakotveny v rámci grošové měnové soustavy. Ryzost i hmotnost zlatých ražeb zůstávaly, na rozdíl od mincí stříbrných, trvale neměnné. Směnný kurz zlatých florénů a dukátů vůči stříbrným grošům se tak odvíjel od aktuálního poměru ceny zlata a stříbra a podle obsahu stříbra v groších. Ve dvacátých letech 14. století měl 1 florén hodnotu 12 až 13 pražských grošů. Zlaté mince se v běžném platebním styku prakticky nepoužívaly, ale uplatňovaly se především jako obchodní mince pro velké objemy plateb, a zvláště pro platby mezinárodní, např. platy papežské kurii.